Divný pocity

Ahoj. Dneska jsi mluvit o tom jak se cítím. Myslím, že se potřebuji vypsat a vykřičet to světu. Jen doufám, že si to nepřečte někdo kdo mě zná. No nic. Poslední dobou jako bych nevěděla, co chci. nemohu se rozhodnout a jsem zmatená. Můžete si říct, že u holky je to normální, ale u mě ne. Chvíli jsem si myslela, že vím co od života chci nebo požaduji. Jenže poslední týden( myslím, že je to taková doba) se stalo něco zvláštního. Nebudu tu psát co, ale vedlo mě to k zamyšlení a přehodnocení mích priorit. Co opravdu chci dělat na tomto světě? Co je můj účel? Už od pondělí mě pronásledují podivné sny a ani ty tu sem psát nebudu. Jen vždy když sním nechci aby jsem se probudila do reálného světa. Ještě nikdy jsem tak nechtěla, aby se stalo to o čem jsem snila. Zdá se mi v celku o tom stejném. Nevím moc jestli moje mysl vstřebává tutéž věc? možná? Měla bych se snad podívat do nějakého snáře? Asi ne:/ Každopádně mi přijde život takový prázdný a pochybuji o jeho plnosti. Všichni říkají, že láska je náplň života, ale mne ta moje láska nenaplňuje, ale zároveň o ni nechci přijít. Je to zvláštní. Vždy když někoho mám zároveň mi můj mozek vymýšlet s kým jiným bych mohla být. Je to normální? Děje se vám to taky? Já myslím, že to normální. Ach jo. Připadám si taková nepolíbená. Už dlouho jsem nezažila takovou tu vášeň. Jak se říká vášeň z rozmaru, jestli se to říká. Jsem jako seschlá květina bez života. suchá a vyprahlá. Už mi není pomoci.
Někdy mám chuť odletět a nechat to být. Tak pápá!

B.o.t.y.

Boty u Niagarských vodopádů

Podzimní boty... Co zašláply zákeřný list.

Ahoj! Jak už jste určitě poznali z úvodních obrázků, dneska jsou ve hlavní roli boty! Protože já své boty fotím vždycky, když někam hezky stoupnou, bude jich tu dneska dost :) 

V Litomyšli s dalšími cizími botami!

Boty v botanické zahradě.

Botadýň!

 Máte taky něco, co musíte stále fotit? U mě jsou to ještě kliky od dveří,protože jinou kliku nemám.

 Tak to jsou zatím všechny boty... 

Tkanice

Depresivní červená

Předem se nelekejte, že bych měla vanu plnou krve! Je to barva z vlasů, které jsem si kdysi barvila na červeno. A to bych nebyla já, kdyby jsem to nevyfotila. Zkrátka vše, co je aspoň trochu zvláštní anebo depresivní se mi líbí. Ano jsem trošku podivný člověk. Abych ale trochu představila říkám si Tkanice( to je jméno). Tahle přezdívka mi vznikla, když jsem byla ještě úplně malinká, a to tak že jsem stále motala tkaničky a dělala z nich pasti na ostatní. Byla jsem trochu zákeřné dítě. Teď je mi šestnáct a můžu se právoplatně jmenovat teenegrem, ale ta přezdívka mi prostě zůstala. Opravdu mě zajímá design interieru i architektura, a proto jsem možná na střední stavebce s tímto zaměřením. Ráda poslouchám hudbu a když nejsem líná, píšu povídky bez děje. Na to jsem zvlášť expert. Samozřejmě ráda fotím, o čemž vypovídá název blogu, takže tu sem budu házet to, co můj foťáček zachytí. 

Zpět k červené. Tady je...

Tak snad jste nechytli špatnou náladu.

Tkanice